Články

Osm chyb, kterých se dopouštějí rodiče mladých sportovců Mgr. Václav Petráš - sportovní psycholog

Jakých chyb se dopouštějí rodiče mladých sportovců, proč jsou tak škodlivé a jak je napravit. A k tomu komix o ukázkově chybujícím tatínkovi.

• 01

  Neustále radí

  Rodičovské rady mají často podobu koučování, a dítě je tak vlastně vedeno dvěma trenéry zároveň. Je velmi pravděpodobné, že trenér má svou vizi, rodiče mají jinou vizi, a mladý sportovec je v situaci, která je pro něj značně nepříjemná a matoucí. Navíc je pro sportovce mnohem přínosnější, když věci „zvládne“ sám. To, že mu bude neustále někdo radit, co a jak má dělat, povede k tomu, že na tomto vedení bude vždy závislý. Takto se z dítěte sebevědomá a silná osobnost skutečně nestane.

  Jak to napravit?

  Rodič by měl být vždy připraven poskytnout radu, je-li o ní projeven zájem. Na žádost o pomoc by měl vždy zareagovat ochotně, ale zároveň si nebrat osobně, pokud o jeho rady zájem momentálně není. Od trénování jsou trenéři, nikoli rodiče.

• 02

  Chtějí po svém dítěti něco, co sami nedělají (nezvládají)

  Rodič je pro dítě vzorem, ať už chce, nebo ne. Pokud vyžaduje po svém dítěti něco, co sám nezvládá, nejenom, že to dítě nejspíše dělat nebude, ale navíc je to jedna z nejspolehlivějších cest, jak ztratit přirozený respekt.

  Jak to napravit?

  Rodiče musí svému dítěti ukazovat a demonstrovat, jak se určité věci mají řešit, nikoliv mu na toto téma dělat přednášky. Pokud například rodiče po mladém sportovci chtějí, aby byl během výkonu pozitivní a snažil se, i když výrazně prohrává, musí jít příkladem. Ani při nevydařených výkonech na nich nesmí být patrná frustrace, rezignace či ztráta zájmu.

  
• 03

  Vnímají své dítě zkresleně

  Jedna z nejdůležitějších mentálních schopností, kterou by měl každý sportovec mít, je schopnost objektivního sebehodnocení. Být bez emocionálních zkreslení schopen sebereflexivně zhodnotit svou výkonnost, své silné a slabé stránky, a stanovovat si odpovídající cíle, je klíčovou součástí sebevědomí. Rodiče by to měli mít na paměti vždy, když budou mít tendenci po velmi špatném výkonu přesvědčovat své dítě, že bylo nejlepší na hřišti. Druhým extrémem je pak nesmyslně přísné hodnocení, kterým se snaží někteří rodiče své dítě motivovat.

  Jak to napravit?

  Rodiče se musí naučit být v hodnocení svého dítěte objektivní. Je samozřejmě vhodné zaměřovat se primárně na silné stránky mladého sportovce, ale ne na úkor vytváření nerealistické iluze. Vždy je potřeba zaměřovat se na pokroky v rámci individuální úrovně - raději než "dneska jsi byl skvělý, jsi naše malá hvězda" je vhodné poskytnout konkrétní pozitivní zpětnou vazbu, zaměřenou na jednotlivé dovednosti a jejich porovnání s předchozími výkony.

• 04

  Nechápou, že sport patří dítěti

  Sport je záležitost dítěte. Jemu „patří“ daná sociální skupina, zážitky, vztahy, selhání i úspěchy. Rodiče často zapomínají, že samotné sportovní výkony tvoří jen jednu část komplexní mozaiky zážitků a zkušeností, kterými jejich dítě prochází. Mladí sportovci potřebují autonomii. Rodiče, kteří narušují osobní prostor svého dítěte (byť často nevědomky a s tím nejlepším úmyslem), mu zcela zbytečně připravují negativní emoční prožitky. Když například rodiče sledují trénink a hlasitě své dítě povzbuzují, jde sice z jejich strany o projev zájmu a podpory, ale pro dítě může jít o trapnou situaci.

  Jak to napravit?

  Rodiče by měli nechat na dítěti, nakolik budou zapojeni do jeho sportovního života. Neměli by chodit kamkoli chtějí, kdykoli chtějí, a říkat cokoli chtějí, bez ohledu na přání dítěte. Je dost možné, že je pro dítě v daném vývojovém období nejpodstatnějším aspektem sportu jeho postavení v kolektivu, nikoli samotné sportovní výkony. Rodičovská snaha o podporu (přítomnost na tréninku, společné oslavy vítězství v turnaji, apod.) pak může být zcela kontraproduktivní.

• 05

  Kladou důraz na nesprávné věci (vítězství, srovnání s ostatními)

  Sportovec může podat nejlepší výkon ve své kariéře, a přitom prohrát. Dítě může udělat velký výkonnostní pokrok, ale být stále v týmu nejslabší. Pokud se rodiče soustředí na „vítězství“ a porovnávání s ostatními, vytvářejí podmínky, ve kterých úspěch nebude v rukou samotného sportovce.

  Jak to napravit?

  Rodiče by měli vždy pohlížet na výkony svého dítěte skrze jeho individuální úroveň. Porovnání s ostatními dětmi (ať už pozitivní, či negativní) není efektivní metoda, jak podporovat další rozvoj. Proč není vhodné zaměřovat se u mladých sportovců na „vítězství“ a čím tento motiv nahradit jsem pak rozebíral v tomto článku.

• 06

  Zaměřují se primárně na negativa, ne na pozitiva

  Když se rodiče zaměřují převážně na to, co se dítěti nedaří, zahltí jeho pozornost věcmi, které se nemají opakovat. Sportovec, který se místo na samotný výkon soustředí na další a další chyby, které udělal, a které mu někdo stále dokola vyčítá, nebude podávat dobrý výkon. Navíc onu chybu, kterou mají rodiče tendenci svému dítěti vytknout, si nejspíše dítě samo moc dobře uvědomuje. Jediné, čeho tím tak dosáhnou, je zesílení negativních emocí, které dítě v takovou chvíli prožívá.

  Jak to napravit?

  Pokud rodiče cítí potřebu pokřikovat na své dítě během zápasu/tréninku cokoli jiného než základní povzbuzení, měli by se držet jednoduchého pravidla – upozorňovat ho na to, co chtějí, aby zopakoval. Tedy na pozitiva. Zvláště v okamžiku, kdy mladí sportovci udělají chybu, je potřeba podporovat jejich schopnost takovou situaci rychle překonat. Jedním z nejlepších přístupů je pak i po celkově nepovedené situaci vypíchnout drobnosti, které se povedly. Další informace k problematice pozitivní a negativní zpětné vazby si můžete prohlédnout v tomto videu.

  
• 07

  Podporují, jen když se daří

  Fandit, podpořit a zatleskat v okamžiku, kdy se sportovci daří, je jednoduché. Stejně jako kroutit hlavou a nadávat, když se prohrává. Jestli by někdo neměl padat do tohoto stereotypního fanouškovského chování, pak jsou to rodiče.

  Jak to napravit?

  Rodiče by měli své dítě podporovat a motivovat obzvláště ve chvíli, kdy je mu „těžko“. A v ideálním případě budou takto podporovat všechny snažící se mladé sportovce, nejenom své děti.

• 08

  Jejich přístup k dítěti je závislý na jeho výkonech

  Dítě nesmí mít nikdy pocit, že je jeho vztah s rodiči jakkoli závislý na jeho sportovních výkonech. Pokud si tento dojem vytvoří (například proto, že když prohraje zápas, je jízda domů v autě vždy značně „napjatá“, kdežto když vyhraje, je atmosféra veselá a často ještě dojde na zastávku v oblíbené restauraci), vytváří to na něj obrovský tlak. Žádné dítě nechce riskovat, že jej jeho rodiče přestanou mít rádi a tento strach ze špatného výkonu pak může vést k tomu, že bude dítě před výkonem extrémně nervózní, případně již nebude chtít sport raději vůbec provozovat.

  Jak to napravit?

  Rodiče by nikdy neměli jakkoli spojovat svůj vztah s dítětem s jeho sportovní výkonností. Musí dávat jasně najevo, že jeho sportovní výkony neovlivní ostatní aspekty jeho života. Pokud jsou rodiče do sportovní „kariéry“ svého dítěte natolik emočně zainvestovaní, že toto pravidlo nejsou schopni dodržet, je nutné přehodnotit současný přístup a jasně si stanovit priority.

 

 

 

Soustřeďte se více na dětskou nohu než botu...Martina Nakládalová

Za to, jaké nohy mají naše děti jsme zodpovědní jen my sami.

 

8 zásad pro zdravou dětskou nohu

A skončili jsme zase u těch bot. Možná čekáte, že vám napíšu něco konkrétního a vy se pak dokážete hned na trhu zorientovat a koupit “kvalitní” botu. Ale ta podle mě NEEXISTUJE. Naše kapacity se shodnou na tom, že noha hlavně potřebuje pohyb a stimulaci. Snaží se o jakési normy, aby se nám, zákazníkům lépe na trhu orientovalo, ale zatím je to fázi snažení. Na konferenci zazněla jen certifikace Žirafy.

Naboso ano, ale s rozumem

Noha potřebuje, aby jí bota co nejmíň bránila v pohybu a “čtení” terénu. Víte, kdo má podle studií nejzdravější nohy? Děti, co lítají v Africe po Savaně bosy. Neberte tedy našim dětem tu trochu přirozenosti, co jim ještě zbývá a dávejte jim boty jen na dobu nezbytně nutnou.

Máte to ve svých rukou

Zakopaný pes je v nedostatku přirozeného pohybu dětí. Zasaďte se o to, aby ve vaší školce využívali balanční pomůcky, stimulační chodníky a nechaly vaše děti běhat v terénu a bosy. Aby se pohyb vašich dětí s nástupem do školy neredukoval pouze na 2 hodiny tělesné výchovy týdně, které jsou mimochodem součástí povinné školní docházky už od roku 1869. Vše jde dopředu, jen pohyb je tak, jak za vlády Františka Josefa I.

 Neřeším už tolik výběr bot, protože jsem konečně pochopila, že nohy mých dětí mají dost pohybu a stimulů a důležitost výběru dětských bot je až na druhém místě.

 

Lékaři se přou o boty. (NE)choďte naboso, radí .....více>>>

MÝTY A FAKTA O ELASTICKÉM TEJPOVÁNÍ

Tejpováním nemůžu ublížit 
- tejpování elastickým tejpem není sice žádná metoda ohrožující život pacienta, ale nesprávnou aplikací můžeme způsobit spoustu problémů. Jsou dané jasné kontraindikace, kdy tejpování užívat nesmíme, a ty by se měly dodržovat.
To nejmenší, co můžeme u tejpování pokazit je, že tejpem pacientovi nepomůžeme, a to je myslím velká škoda.

Elastické tejpování může provádět i laik 
- elastický tejping je metoda určená především pro fyzioterapeuty a je velice důležité, aby byl pacient před tejpováním řádně vyšetřen.
Správný kineziologický rozbor je nezbytný pro správnou aplikaci tejpu.
Pokud je potom tejp nalepen správně, a nemusí to být vždy do místa bolesti, je jeho účinek je jednoznačně pozitivní.

Je jedno, jaký použijeme materiál 
- na trhu existuje celá řada elastických tejpů, ale ne všechny výrobky jsou kvalitní. Tejp by měl mít určité vlastnosti a ty se naučí rozpoznávat terapeut především zkušenostmi. Málo který zkušený terapeut hodnotí kvalitu materiálu podle toho, jak tejp drží. Jsou totiž další, důležitější kritéria.

Tejpování se může používat bez další jiné terapie 
- elastické tejpování je pro fyzioterapeuty přídavná metoda, která napomáhá při vlastním ošetření pacienta. Tejpovat bez vlastního ošetření je jako bruslit bez ledu. Opět si tímto přinejmenším snižujeme účinnost této terapie.

Lepidlo pod tejpem zvyšuje přilnavost tejpu 
- pod tejp ani na tejp by nemělo být použito žadné lepidlo nebo jiné přípravky zvyšující přilnavost tejpu. Vrstva lepidla totiž ničí veškeré účinky tejpu na kůži, o které se elastické tejpování opírá.
Elastické tejpování je placebo
- pokud o tejpování nic nevím a neumím tejp správně nalepit, nezbývá než využít tejpu jako placebo. Kdo však má o elastickém tejpování nějaké znalosti, ví, že tejpování se opírá o jasně
dané fyzikální zákony a má své neurofyzikální vlastnosti.

Tejp na kůži zůstává tak dlouho, dokud nespadne 
- doba ošetření tejpem je maximálně 7 dnů. Vzhledem k vlastnostem materiálu má tato sedmidenní aplikace své opodstatnění, po delší době se účinnost tejpu snižuje.


Toto jsou jen jedny z mnoha nepravd o tejpování, které jsou dle mého názoru pro správnou aplikaci a ošetření zásadní.
Pokud budeme společně dodržovat zásady, které jsou pro elastické tejpování jasně dané, můžeme z této metody jen těžit.